olívie a srdce matky2

24. července 2007 v 13:32 | Lady Annie |  Olívie a srdce matky

Podivné stvoření v lese

Zeptala sem se tety Anny,jestli mohu jít ven.Když sem se převlékla
z příjezdového oblečení,vyrazyla sem za nimi.
"Tak co,jak ses měla?"
optal se mě Petr.Je to zvídavý jedničkář.Fajn kámoš a dobře vý kdy se
má pokecat.
"Jo,celkem fajn.Díky."řekla sem mu.
"Hele,Olívie ty ještě
nevýš,že sme přestavěli clubovnu.Viď,Petře?"řekla nadšeně Hedvika.
Toto je velký povýdálek.Miluje oznamování,a překvapení někoho
prostě zbožňuje.
"Fákt?No super!"řekla sem nadšeně.Mezitím sme
došly do lesíka na konci města.Na stromech kde sme měli clubovnu,
už zbyla jen ubohá polínka na větvých.
"Ale ne!Petře!My to
nezapřely!Je to v tahu!"křičela Hedvika.
"Ach,jo!Sme ňoumové!
Proč si nepřijela dřív!My se bez tvé inteligence fakt neobejdem!"
povzdechl si Petr.
"No nic,postavýme druhou!"řekla sem smutně.
"Dobře,Hedvika pozbírá po lese jehličí,Olívie donese velké klacky,
a já půjdu domů pro zbytek."nařizoval Petr.
"Fajn!"řekly sme a vydaly se za cílem.
Šla sem a hledala velké klacky.Nikde ale nic!Náhle něco
zašustilo v křový.Hodně sem se lekla.Otočila sem hlavu tím směrem ale nic
tam nebylo.Podívala sem se jinam,a zase zašustění.Ani sem nedutala.
Opatrně sem se zaposlouchala a uslyšela sem vrnění pumy.Co nejopatrněji sem
otočila hlavu.Před keřem čapěla žena s zrzavými rozcuchanými vlasy.
Oči měla pronikavě žluté jako kočka,a uprostřed byla malinká čárečka.
Měla na sobě vysoké kozačky a krátkou sukni.Lehké tílko nad pupík,
a dlouhé osté drápi.Vrčela jako puma a u puse se jí oběvovaly
bílé špičáky.Tiše se ke mě přibližovala.Když už sem neměla kam
couvat,byla u mne tak blízko,že bych jí mohla i cítit dech.
Nastavila svou ruku a sekla mi po oblečení.Na košili mi odpadl
první knoflík.Pak se mi na krku zatřpytil zlatý medajlonek.
Já sem poznala naco tak upírá svůj zrak.Vzala sem medajlonek
a stiskla ho jako bych ho už nikdy neměla pustit.Odvážně sem
zakřičela:"Ne!To mám po mamince!"Kočičí žena se lekla,zaprskala,a
sáhla do kapsičky.Vytáhla zlatý prášek,a hodila mi ho do očí.
Náhle sem pocítila krutou únavu,a praštila s sebou o zem.
Už sem se nemohla ani zvednout.A náhle,sem usnula...

"Olívie!Olívie,jsi při sobě?"zaduněl hlas tety Anny.
Otevřela sem oči,a uviděla tetu Annu.Spatřila sem
svůj pokoj ve Sluneční ulici.Jak se slunce prodíralo
přes žluté závěsi,zabarvilo celý pokoj žlutě.Všude byly
obrázky slunečnic a veverek.
"Ach,jsi v pořádku!Já věděla
že ti nic není.Ale to Hana furt že tě mám odvést do nemocnice."
zajásala teta Anna.
"Uf!Do nemocnice?Proč?"řekla sem tázavě.
"No,"začala napínavě teta Anna."prý si šla na klacky,
a byla si tam moc dlouho.Petr a Hedvika už byli zpět a ty pořát
nikde.Šly tě najít,a uviděli tě v listí.Vypadalas jako mrtvá.
Hedvika pro mne zaběhla,ale Petr zůstal.Když sem doběhla i já,
zjistila sem že žiješ,a dokonce jen spíš!Odnesli sme tě
k nám a radili se co s tebou.Nakonec sem došla k názoru,že
tě necháme doma.A vůbec,nic ti není?"dovyprávěla teta Anna.
"É,není."odpověděla sem.
"Co jsi tam dělala?"řekla teta Anna
zaujatě.
"Já-já vlastně nevím.Už si nevzpomínám.No,fakt!"
potvrdila sem.Ve skutečnosti,jsem to věděla,ale asi by
bylo lepší,kdybych jí to neřekla.Byla to má první lež.
Tetě Anně jsem vždy vše říkala."Dobře,poď si dát kakao."
řekla teta Anna lákavě.Já sem vyskočila,obula si papuče a
utíkala za tetou Annou.Uvítala sem se z Mazlíkem a sedla si na
židli.Teta Anna mi podala hrníček s pegasem až po okraj plný
kakaa.
"Sama si jedno dám."řekla teta Anna."Budem se chvíli
věnovat umění?"zeptala se teta Anna.
"Hmm,to není špatný nápad!"řekla jsem.
"Ano to není!"řekla teta Anna uznaně.Za chvíli se už
hrnky čistili v myčce a my se věnovaly UMĚNÍ.Teta Anna malovala
nadpřirozené bytosti(pegase,fénixe,víly) a já hrála ty nejjednoduší
písničky na klavýr.Teta Anna si je pobrukovala a já taky.Vždy sem
se na ni koukla co kreslí a úžasem mi ujela ruka a ztiskla sem
špatnou klávesu.Teta Anna se vždy otočila a řekla ať se soustředím.
"No jo.Ale ty tak hezky kreslíš!"řekla sem okouzleně."Ale di!Ty zase
pěkně hraješ!Je to fifty fifty!"řekla vesele.Já se usmála,ale
náhle mi otupila myšlenky ta kočičí žena.Seděla sem jak z kamene
a přemýšlela.Teta Anna si uvědomila,že nehraji a odložila
paletu.Dala mi ruce na ramena a smutně oddychla.
"Olívie,"řela
velmi těžce,"nemusíš se bát,že ti něco udělám,když mi
řekneš co se ti v lese stalo.Aspoň to tak bude lepší."
"Když já,nejsem si jistá že mi budeš věřit."řekla sem a
zadívala se na zem.Pak sem se rozhodla k velkému závěru,
a vše tetě Anně řekla.Teta Anna poslouchala jak ...už ani nevim co.
Ale jak sem si všímala,byla čím dál bledší.Když sem dovyprávěla,
dala si hlavu do rukou a tiše říkla:"Tohle se nemělo nikdy stát!"
"Co,co to znamená?Kdo je ta kočičí žena?Je to nějaké proroctví?"
řekla sem vtipně.
"Ano je."řekla teta Anna smutně."Cože?!!"vykřikla sem
a z tváře mi zmizel úsměv.Pardon,ale tohle sem fakt nečekala.
"Olívie,tohle není vtip.Ale tohle,to je skutečnost!"řekla teta Anna.
Teta Anna se dala do zajímavého vyprávění:"Kdysi dávno bylo nalezeno
v houští dítě.Mí rodiče(totiž tvá babička a dědeček)si ho
nechali jako své páté dítě.Byla to dívka.Když jí bylo 10 let
velmi se vyjímala jako sportovkyně.Uměla vytrvale běžet,
velmi dobře skákat do výše a lozit po stromech.Ve škole jí
říkaly kočičí žena.Byla také velmi pohledná.Když si vzala
tvého otce,a měla s ním tebe,tak ti dala jméno které se
moc často nevyskytuje.Když přijela z porodnice,ještě ten
večer se vytratila.Nechala po sobě jen vzkaz:

NASTAL DEN,KDY SE MUSÍM VRÁTIT DO PŘÍRODY.ABY OLÍVIE
MĚLA PO MĚ NĚJAKOU PAMÁTKU,DEJTE JÍ TENTO MEDAJLON.
AŽ JÍ BUDE 11 LET NAJDU SI JI,A BUDE S MNOU ŽÍT
V PŘÍRODĚ JAKO KOČIČÍ ŽENA.
MILUJI TĚ KARLE SBOHEM.

Takhle zmizela.Je ti už jenáct a my se v duchu
báli,že si pro tebe příjde."řekla teta Anna smutně.
"Aha,proto se tak zklidnila když spatřila můj
medajlon.Totiž její."řekla sem.Teta Anna se na
mne podívala a řekla:"Prosím,ať tě bude prosi sebe víc,
neodejdi s ní!"řekla teta Anna a objala mne.Z očí
se jí začali kutálet slzy.

Pryč z reality

Když sem se probudila,začala sem přemýšlet
o novém setkání s kočičí ženou.Sešla sem po schodech
a šla se podívat co dělá teta Anna.Ta mezitím byla v kuchyni
a dělala snídani.Byli to kakaové sušenky.Jsou moc dobré.
Ale,ale,co se jí to tam třpytí pod ruky.Snad to nejsou
bílé hrozny!No,tomu teda říkám překvápko!Hrozně jsem
se nemohla dočkat snídaně,a vrhla sem se do kuchyně.
Teta Anna se velmi lekla,já mezitím v rychlosti uškubla
jeden hrozínek a chtěla ho nacpat do úst.Ale teta Anna
byla rychlejší,skočila po mně a začala velká bitka o
hrozen.Mazlík se musel hned zapojit,a začal po nás hopkat a
slavnostně štěkat,že už si s ním někdo zase hraje.
Teta Anna vyhrála a dala si hrozen do pusy.
"Prohrálas!"řekla vesele.
"Pche!Příště to budeš ty,kdo ochutí prohru."
řekla jsem zkaženě.
"To se ještě uvidí!"řekla teta Anna,a lyšácky
se usmála.Sedla jsem si na židli a čekala až budou hotové
sušenky.Ale moc jsem se nenačekala.Zachvíli mi už teta Anna donesla
malý talířek s sušenkami a sklenkou mléka.Teta Anna už od dětství
nemá ráda mléko.Ale kakao jí chutná.Nejradši by mléko neměla
ani v ledničce.Ale k pečení svých sušenek a jiných dobrot,
je nutné ho mít vždy po ruce(a vůbec,jak by si dělala kakao).
"Konečně,"řekla sem vesele."Teto,mohla bych jít po snídani ven?"
řekla jsem nesměle.Teta Anna si sedla naproti mě.
"No,já,včera jsme
mluvili o tom co se ti stalo."řekla smutně.
"Ano já vím,"řekla jsem.
"Ale,asi bych se s ní měla setkat.Vždyť je to má matka!"
"NE,Olívie,"
rozkřikla se teta Anna."Já nebudu riskovat,že si tě odnese a já už
tě nikdy neuvidím!"sedla si na židli a dala si hlavu do rukou.
Poznala jsem jak tiše pláče.Dala jsem jí ruce na ramena a s citem
ji pohladila."Třeba máš pravdu,je v tobě její krev.Asi bys měla jít."
řekla teta Anna."Pak zašla do pokoje a hrabala se v šperkovnici.
Pak se vrátila a dala mi do rukou prstýnek."Je od mé babičky.
Až ti bude smutno,vzpomeň si na mne."řekla a objala mne,jako by sme
se už v životě neměli vidět.
Nastalo poledne.Petr a Hedvika celý nedočkavý přešlapovaly před domem.
Já se mezitím loučila s tetou Annou.Bylo to jako kdyby jsme se
10 let nesměli vydět.Ale nakonec k tomu došlo,a my se vydali do lesa.
Všechno,celý příběh jsem jim povyprávěla a nadšeně pozorovala
jak se mi snaží uvěřit."A proto jsi nám říkala ať přídem?"zeptala se
Hedvika."Ano,ale je tu ještě jeden důvod.Chci se s ní setkat."řekla sem.
"Coooooo???"rozkřikli se oba."Joooooo!!!!"řekla jsem já nadšeně.
"Olívie,ty jsi sebevrah!Minule tě jen uspala,co když to příště bude
horší!"vylekal se Petr."Klídék..."řekla jsem,ale Hedvika mě
přerušila:"Žádný klííídééék!Copak si myslíš,že si budeš
užívat dobrodružství a my se budeme o tebe budem strachovat!
Tak to ne kamarádíčku!My si to dobrodružství budeme užívat s tebou!!"
"Jasně!!"rozkřičel se Petr a já se štěstím usmála.Mýt takový dva kamarády se vyplatí!

Pomalu jsem je vedla do lesa kde se to stalo.
Za chvíli jsme tam byli."Tak tu se to stalo?"zeptal se Petr.
"Ano tu."ozval se neznámí hlas ženy za námi.Všichni sme se lekly,
a v mžiku se otočili.Ano,ta kočičí žena!Má matka!blesklo mi hlavou.
Byla to ona.Zahleděla se na nás svími smaragdovími oči a měřila si
Petra s Hedvikou."T,to jsou mí kamarádi.Přišli se mnou."řekla sem
troch ustrašeně."Hmmm,takže i oni jdou s námi?"řekla matka.Petr a Hedvika
kývli.Už dávno věděli že budou souhlasit.Udělali mi tím velkou radost.
Nejsou to žádní strašpytlové!Ani nevým proč jsem to udělala ale
cosi v mě mi to vnuklo.Rozběhla jsem se jí vstříc a prudce jí objala.
Náhle jsem pocítila to,co cítí všechny děti když je obímají s láskou jejich maminky.
Bylo to štěstí,bezpečí a láska.Nemohla jsem uvěřit že jsem bez
této osoby mohla trávit život.Ano,tohle byla má maminka."Pak tedy půjdeme.
Držte se pohromadě.Jediný špatný pohled,a nedostaneme se tam včas."řekla matka.
"Ech,kam?"řekla Hedvika."Pojďte,není času na zbyt."ignorovala ji matka.
Zašla do houští a my se na chvíli dali do rozhodování."No tak!"ozvalo se z houští.
"No tak,"řekl Petr a vydal se za ní.I Hedvika šla.A já?Taky.
Šli sme čímdál výše do koruny a snažili se nedívat se dolů.Bylo to tu jako v
džungli.Náhle jsme došli k velkému portálu.Byl fialovo-růžový a pořát se
vlnil jako hladina jezera."Tohle je portál.Donese nám tam kam chceme."
řekla matka a naznačila nám rukou ať vejdeme dovnitř.Nejdřív tam skočil
Petr za ním Hedvika a pak já.Bylo to sekundové proletění do jiného
světa.Náhle jsme se objevili v prosluněné zahradě všude krásné
květiny a sochy.Za chvíli se tu objevili nějací lidé v
lehkém nevídaném oblečení.Stáhli nás do pokoje a každého schovali za jeden paravan.
Za paravanem byla jedna postel a krásný noční stolek se svíčkou.
Oblékli nás do lehkých šatů,podobných jak mají oni a pak nás zanedli do kamenného
altánku kde na nás čekala vítečná svačinka z ovoce a pečiva.Dali sme se
do jídla.Mňam!Tohle osvěží!...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 petr.krinka petr.krinka | E-mail | 14. ledna 2009 v 22:30 | Reagovat

je to hezké

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama